Pohádka o princeznách z lesních skal
Za sedmero horami a sedmero řekami,
bylo království se třemi syny, princeznou a dvorními dámami.
Prvorozený princ do světa jel,
aby urozenou a krásnou princeznu našel.
Chtěl princeznu skalní,
zlý čaroděj dělal si nároky na ní.
Jel dlouho dnem i nocí,
nemohl již jet dále,
už nebylo mu pomoci,
čaroděj ho zaklel v lesní skále.
Princ druhorozený na cestu se vydal hned,
najít bratra, dobýt svět.
Vydal se ale cestou zla, cestou špatnou,
avšak zlato i stříbro ho zlákalo,
pomoci se mu již nedalo.
Kde chasa ve staré chatrči byla,
Magda se mu však zalíbila,
ke všem byla veselá a milá,
nevěděl, že zakletá princezna to byla,
záhy v nádhernou princeznu se proměnila.
I třetí princ se vydal hledat své dva bratři,
žádal, aby čaroděj osvobodil je jak se patří.
Svobodu jim však nedal,
zlý čaroděj se jen vysmál,
i třetího prince zaklel do lesních skal.
Pro princeznu těžká zkouška to byla,
aby své tří bratři osvobodila.
Proto několik rad od lidí dostala,
nesměla ani o krok zpět, doleva, ani do prava.
Tím vším princezna se řídila,
aby své tři bratři osvobodila.
Když vjela do lesních skal,
zde voda po skalách teče,
ne jeden princ by se zde bál,
uviděla svých dvou bratrů meče.
Ty do svých rukou vzala,
bratři vydala jedna i druhá skála.
Pak jela posledního bratra zachránit,
do chatrče, kde měl být.
Meč jeho tepal rychle a zběsile,
princezně bylo jasné, že je zle.
Meče se princezna chopila,
čarodějovu moc tak rozbila.
Jeho zlá prokletí byla ve sklenici vína,
všichni bratři se princezně objevili náhle před očima.
Dva nejstarší princové jeli domu i se svými princeznami,
nejmladší princ a princezna jeli sami.
Velkolepá to byla svatební hostina,
mnoho jídla i druhů vína.
Všichni se u stolu bavili,
ale nejmladší princ a princezna
se služebnými, poddanými se na louce honili,
různé hry si spolu hráli, co jen člověk zná.
O MALÉM KRÁLOVSTVÍ
V jednom malém království,
narodila se princezna,
ach, to bylo radosti,
je pěkná a líbezná.
Jako malá stále hrát si chtěla,
na nic jiného nemyslela.
Když osmnáctých let princezna dovršila,
okamžiky krásné zažila,
to byla věru obrovská sláva,
král vyhlásil, po celém království, že princezna se vdává.
Princové se ihned sjížděli,
aby tu krásnou princeznu viděli.
V království, kde měli taneční sál,
se konal velký bál.
Pro princeznu bylo těžké zvolit si toho prince pravého,
mezi tolika urozenými princi, koho zvolit má,
ať již byl rodu bohatého, chudého, či spravedlivého,
doufá, že princeznina volba bude správná
mezi princi, ze všech princů, o koho se zajímá.
Princ je vskutku vznešený,
ze země velmi vzdálené,
avšak velmi laskavý, hodný a pohledný,
ze země sluncem vždy prosluněné.
A co dostal princ, kterého princezna za manžela si zvolila?
s jiným princem by opravdu šťastná nebyla.
Princeznu samotnou a půl království k tomu,
ostatní princové zkrátka smůlu měli, museli odjet domu.
Princ a princezna korunu a žezlo převzali,
po královně a panu králi.
Nyní dobře v království lidem vladaří,
všichni rádi je mají, hodpodyně, poddaní i kováři.
KTERAK HONZA DO SVĚTA ŠEL
Za bílého a slunečného dne,
narodil se syn jedné mladé rodině,
matka velmi šťastná byla,
že malého Honzu porodila,
otec oslavit a zapít vínem to byl,
že se mu syn zdravý a krásný narodil.
Léta však plynula dál a dál,
Honza tak neustále vyrůstal,
povinně s ostatními dětmi školu navštěvoval,
neustále se na něco otce i matky ptal,
po škole chodíval se s dětmi hrát,
nedalo to Honzovi, musel se stále na nové věci vyptávat.
Brzy z malého Honzy statný Honza se stal,
lidé si všimli, jak Honza sil a vzdělání více nabýval,
matka s otcem už nevěděli, co s Honzou mají dělat dál.
Matka ranec udělala a přichystala Honzovi sebou na cestu,
radila Honzovi, ať se ke starším lidem chová slušně, s úctou,
ať jim pomáhá, a hledá si nevěstu,
tak Honza vydal se tedy na cestu.
Vydal se cestou prašnou, cestou klikatou, po které dál šel,
kde narazil na velký roj včel,
tam trochu medu si vzal,
a šel zas o kus dál.
Po cestě však v hustém lese jelen v pasti byl,
ani vteřinu odvážný Honza neváhal a jelenovi z pasti pomohl včil,
šel dál, kde malinkaté království uviděl v dáli,
černé prapory tam však vlály,
Princezna velmi smutná byla,
že dosud neobjevil se ženich, o kterém snila,
chytrý, silný, hodný a vzdělaný aby byl,
který by lidu v království dobře vladařil.
Princové o princeznu stáli velice,
avšak princezna nestála o prince,
v tom ve dveřích Honzu uviděla,
že on je ten pravý, ihned věděla.
Splnilo se, co nejen otec si přál,
aby Honza nevěstu si vyhledal,
a k tomu obrovskou díru do světa udělal,
kdo by si pomyslel, že princezna to bude,
koho si Honza nakonec vzal.
Milé děti, každé malé dítě ví,
že na konci každé pohádky se na zvoneček zazvoní,
děti půjdou spát,
a nechají si krásnou pohádku zdát.
O ZLATÉ RYBCE TROCHU JINAK
V jednom krásném azurovém moři zlatá rybka žila,
chudému rybáři se na udici přichytila,
rybáři, rybáři, prosím, pusť mě ven,
já splním ti každé přání, každý sen.
Tak rybář šel ihned domu,
vše ženě řekl, tak jak bylo,
rybářova žena nechtěla ani věřit tomu,
co se mu dnes na udici přichytilo.
Zlatá rybka říkáš mi tu jen,
rybáři jdi za ni ihned včil,
řekni ji, že si přeji místo této chatrče,
zahrádku s hezkým domečkem,
rybář zlatou rybku zavolal, řekl ji, co je nyní její sen a její cíl.
Jdi domů a nic se nestarej, vše budeš mít tak, jak tvá žena chce,
nijak chudá nebude.
Rybářova žena tuze šťastná byla,
ihned si kytičky a růunou zeleninu na zahrádce zasadila.
Že rybář chce žít skromně a mít dítě, žena vědela,
ale slyšet o tom dosud nechtěla.
Za pár týdnů se ženě toho všeho již zželelo,
a bydlet v domečku se zahrádkou se ji nechtělo,
nespokojena tuze byla,
uspokojila by ji pěkná vila.
Rybáři, jdi ihned za zlatou rybkou včil,
pověz ji, co nyní chci, co je můj sen a co je můj cíl,
rybář rybce vzkázal vše, co měl,
na nic neopomněl.
Jdi domů, splním ti vše,
co tvá žena chce,
vilu pěknou bude míti,
o které jen může sníti.
Žena tuze šťastná byla,
vila se jí zalíbila,
dvě koupelny a mnoho místností i nejedna ložnice,
zde se jí líbilo velice,
žili zde celé měsíce.
Až jednoho večera žena již nešťastná byla,
rybář se ji ptal, co se stalo, sož se ti ta vila opět znelíbila?
Ráda bych v paláci nádherném žila,
celé dny v krásných šatech byla,
služebnictvo kolem sebe mít,
co víc od života může tvá žena chtít.
Rybář šel za latou rybkou ihned včil,
řekl jí, po čem jeho žena touží, co nyní její cíl.
Jdi domů rybáři, nic se nestarej,
vše bude tvá žena mít, tak jak chce,
nijak chudá nebude.
Když rycbář za ženou přišel,
krásný palác tam již měl,
u paláce jeho žena stála,
na rybáře se usmívala.
Rybář přenesl ženu přes práh v náručí jen,
oba byli udiveni s velkým úžasem,
za pár měsiců žena dítě porodila,
krásná, zdravá holčička to byla.
Blond vlásky měla, Eliška jméno dostala,
oba vychovávali ji odmala.
Když Eliška starší byla o pár let,
chtěla s otcem rybářem vidět moře, celý širý svět,
a tak s ním jezdila na malé dřevěné loďce na ryby na moře,
či trávila den na palácově dvoře.
To však žena již po letech šťastná nebyla,
přemýtala si, co vše s Eliškou i rybářem v paláci zažila.
Proto rybáře velice prosila,
o tom dlouhé noci snila,
ať požádá zlatou rybku o zámek nádherný,
se služebnictvem to se ví.
Když rybář přišel a nádherný zámek stál tam,
jak nejen já z pohádek znám,
krásné ozdoby všude měl,
takový by jistě každý chtěl.
Návštěvy jezdily z celého kraje,
po šlechtice nevnímaje,
žena velice urozená a šťastná byla,
nijak se tím netajila.
Jen Eliška se svým otcem rybářem,
na dřevěné loďce po moři se brouzdali,
a ryby na udici chytali,
jak žena rybáře chová se vzněšeně se jen dívali.
Rybářova žena štěstím jen celá léta zářila,
co vše v nádherném zámku s novými přáteli zažila,
to poté navzájem vyprávěli si rybář s ženou spolu,
po paláci běhali radostí nahoru a dolu.
I na zahradu společně s Eliškou rádi často chodívali,
na krásné květiny, fontánu se dívali,
v dřevěném bílém altánku sedávali.
Všichni šlechtici mysleli, že štěstí jim kvete víc a víc,
co k tomu dodat, co na to jenom říct,
štěstí se vypařilo u ženy zrovna,
když ji napadla myšlenka, že chce být královna.
Chtěla bych vládnout všem dvořanům i poddaným,
to je to, po čem nyní já, tvá žena sním,
tak zámek se záhy díky rybce zlaté proměnil,
na velké království včil.
Eliška s otcem rybářem se nestačili divit, jak se to vše mění,
snad je to jenom pouhé snění,
ne, nikoli muži můj, podívej a chíli stůj,
Eliška krásné šaty dostala,
princezna se z ní stala od 7 let od mala,
Začít učit se musela počítání, čtení, psaní či dvorní etiketě,
to Eliška nemohla popsat v jedné větě,
po nějaké době, posuďte sami,
byla nejlepší mezi princeznami.
Za Eliškou se za pár let,
mnoho urozených, bohatých princů sjíždět,
s nabídkou snubních prstýnků, či aby se vdala,
zda s tím pravým princem, bude šťastná jako jedna z mála.
Krásná, půvabná, vzdělaná, chytrá byla,
kdekomu z princů se ihned na plese zalíbila,
jen jeden z princů Jaromír si získal její srdce hned,
mnozí princové i šlechtici jim mohli závidět.
Svatba to byla překrásná, to se ví,
byli na ni princové, šlechti i poddaní,
otec rybář a jeho žena radostí plakali,
že jejich dceru Elišku, takto šťastně provdali.
Žena, rybář, Eliška i Princ Jaromír,
zlatou rybku vyhlíželi z dáli,
aby ji za všechno poděkovali,
zlatá rybka jim řekla jen,
až budete opět něco potřebovat,
víte, kde mě hledat, kde jsem,
rybář se ženou, Eliškou i princem ji chodili krmit k moři každý den.
Za kratičko, zakrátko,
narodilo se princezně Elišce a princovi Jaromírovi krásné, zdravé děťátko.
A co že to mělo být?
Chlapeček, holčička, nechte se překvapit.
O HLUBOKÉM LESE
V jednom hlubokém lese, žije starý, moudrý a kouzelný dědeček,
má krásný, malý domeček,
kde žije se svým pejskem jen,
je tam velice spokojen.
Spolu s ním tam víly i čarodějnice jsou,
všichni tak trochu čarujou,
umí i kouzelné lektvary udělat,
pro každého, co kdo potřebuje, co kdo má rád.
Lidé proto u kouzelného dědečka i čarodejnice pomoc hledají,
když jim různé neduhy spát nedají,
ti jim různé čarovné bylinky vydají,
lidé s jejich pomocí velice šťastný bývají.
Do širokého okolí se dostalo vše,
jak nejen kouzelný dědeček všem pomůže,
proto jezdily do hlubokého lesa davy lidí,
aby se o všem přesvědčili, vždyť to na vlastní oči vidí.
Brzy proslavené byli i s čarodějnicí v širém okolí,
lidé si na ně velice chválili, ničehož nic je již nebolí.
Až jednoho dne srneček malý, zranil si nožičku, jak myslivci lesem ji hnali,
víly o pomoc dědečka žádaly,
dědeček viděl zraněného srnečka již z povzdálí.
Po pár týdnech malého srnečka vyléčil,
ten běhat začal radostí po celém lese včil,
i ostatní zvířátka začali chodit k malému domečku,
víly říkaly, podívej kouzelný dědečku.
O DVOU BRATŘÍCH A PRINCI
V jednom malém městečku,
žijí dva chudí bratři Marek a Petr, jenž hrají si spolu,
opodál žije princ Jan v zámečku,
k zámečku mají to jen z kopce dolů.
Maminko, můžeme jít s bratříčkem ven,
chceme jít za princem,
na louku, či u zámku si spolu hrát,
krásné příběhy si s ním společně povídat.
Celé dny musí princ o sebe dbát,
komorná si s ním nechce hrát,
on tak velice smutný je,
že si s ním celé dny nikdo nehraje.
Dva bratři šli k zámku širou cestou,
ne, nešli za nevěstou,
prince šli vyzvat,
aby si s nimi šel hrát,
princ byl velmi rád.
Hráli si s míčem v zámeckém parku,
na kole jezdili, u fontány si hrály, či na kolotoči,
bratři dostali od prince Jana mnoho dárků,
domů odvezl je s nádhernými koňmi královský kočí.
To bratrům líbilo se velice,
brzy o tom věděli i okolní vesnice,
koně oba bratři s princem Janem měli rádi
byli z nich velmi dobří kamarádi.
O RYTÍŘI KAMILOVI
V dávných dobách je jedné mladé ženě narodil,
do šlechtického rodu rytíř, jménem Kamil,
jako malý byl velmi hravý,
důležité je, že byl zdravý.
Celá dětská léta si na rytíře rád hrával,
měl dřevěný meč a vše, co k tomu patří jen,
jeho otec všechny rytířské souboje vyhrával,
pro rytíře Kamila to byl velký sen.
Otec mu v dospělosti věnoval rytířské brnění,
i z ocele meč mu věnoval,
být rytířem lehké opravdu není,
přesně takový si rytíř Kamil celé roky přál.
Pak k souboji došlo jen,
kdy setkal se v boji s nejedním rytířem,
rytíř Kamil boj vyhrál,
a na princeznu se ze sedla svého koně smál.
Rytíř Kamil zalíbil se princezně hned,
věděla, že se nevidí naposled,
když další rytířský souboj byl,
tam se opět rytíř Kamil před princeznou objevil.
Princeznu s sebou na svého koně si odnesl,
vezmu si tě za ženu, přede všemi slavnostně pronesl,
na celém královském dvoře svatbu lidé oslavili,
přáli si, aby princezna s rytířem Kamilem velmi šťastné byli.
O DLOUHOVLASÉ PANNĚ
Na jednom krásném zámku velice zakrátko,
narodilo se krásné, malé děťátko,
malou holčičku všichni slavili,
ach, to byla paráda,
že nádherné, blonďaté, zlaté vlásky má, se všichni divili,
všude panovala velmi dobrá nálada.
S tak krásnou holčičkou se rodiče chlubili všem,
mít tak krásnou holčičku,
to je jako sen,
a to rodiče slýchaly každý den,
holčička ráda hrála sis panenkami a kočárkem.
Velmi si přála mít tak dlouhé vlasy, jako její panenky mají,
to však v její hloubi duše tají,
až jednou mamince řekla vše,
že přesně tak velké vlásky chce.
Maminka smát se začala,
jsi nádherná, ji mnohokrát říkala,
na tak dlouhé vlásky jsi ještě malá,
a ovšem ji dlouze povídala.
Ale až vyrostu maminko, budu dlouhé vlásky mít?
Budeš mít tak dlouhé vlásky, jak jen budeš chtít,
obě se smáli velice,
za svitu letního měsíce.
A teď už jdi spát,
nech si o princeznách s dlouhými vlasy zdát,
já přeji ti jen,
aby se ti zdál, ten nejkrásnější sen.
Druhý den ráno holčička vstala,
a hned se do svého zrcadla dívala,
o kolik že vyrostly ji vlásky jen,
za ten jeden jediný den.
Holčičko naše milá, na co se tak díváš jen,
nemohou ti vlásky růst o mnoho centimetrů každý den,
honem se umyj, obleč a pojď s námi ven,
tam budeme spolu celičký den.
Holčička ráda byla tuze,
mnoho kilometrů nachodili pěší chůze,
holčičce nechtělo se domů,
chtěla zůstat na výletě, věřte tomu.
Druhý den opět nový byl,
ale holčičce se sen neplnil,
sotva vlásky po ramena má,
neboj, vyrostou ti, maminka ji říkává.
Věřím ti maminko má,
že mi mé krásné, zlaté vlásky vyrostou, až budu veliká,
i takto jsi krásná,
jako večerní hvězda zářivá a jasná.
A takto den za dnem utíkaly,
maminka s holčičkou si hráli, vyprávěli si příběhy,
zážitky, společně s tatínkem se smáli,
na hvězdy jasné třpytící se dívali.
Mnohokrát se na zámku konal plesový bál,
dívka měla zářivé vlasy po ramena už,
nejeden host se tam bavil a smál,
po dívce toužil nejeden chlapec, či mladý muž.
Dívka však života na zámku si užívala,
tak jako jedna z mála,
na koních se vozila,
i na loďce jezdila, a ráda zámecké okolí kreslila.
Přírodu i zvířátka milovala velice,
domů chodívala za svitu měsíce,
rodiče již čekali, až přijde domů jen,
že na večer bude vchod od zámku uzamčen.
V téže noc a druhý den,
stalo se, co nemělo se státi,
otec byl velice nešťasten,
zlý čaroděj dívku s krásnými vlasy unesl a řekl, že se opět vrátí.
Dlouhá léta byla dívka unesena,
těžce to nesl otec i jeho žena,
oba velice plakali,
černé vlajky byly vidět na zámku z povzdálí.
Mnoho statných a udatných zachránců se hrnulo každý den,
aby dívku se zlatými, krásnými vlasy zachránily jen,
když uslyšeli o co kráčí, že začarováni mohou být,
tak odjeli za jinými princeznami, raději, než zlého čaroděje rozzlobit.
Čaroděj velkou radost z toho měl,
jeho dívku s krásnými vlasy mu každý v širém okolí celé léta záviděl,
on zahrnul ji zlatem i diamanty,
to však dívka nechtěla,
že jednoho dne přijede ten pravý ji zachránit, moc dobře věděla.
Čaroděj si každý den na svém hradě zavolá,
krásná dívko má, nebuď na mě zlá,
sic tě z krásné dívky jen,
proměním v ledový kámen.
Dívka velice plakala,
už se ani nesmála,
zlý čaroděj když viděl, co děje se,
zavřel ji do věže v černých šatech oděnou,
a prohlásil ať se země otřese.
Celé dny, týdny, měsíce zavřena ve věži byla,
o krásném zachránci tuze snila,
ani veškeré jídlo od čaroděje ji nechutnalo,
avšak nebyla tam sama, jak by se zdálo.
Holoubek letěl do velké dálky,
až do království princezny Natálky,
ta zdatného, odvážného a moudrého bratra měla,
zachránit dívku s dlouhými krásnými vlasy hned s ním jela.
Když dorazili k hradu zlého čaroděje,
ten udiven byl velice co že se to děje,
čaroděj hned rozzuřený byl,
aby ho princ o krásnou dívku zavřenou ve věži nepřipravil.
Tak pojď čaroději, pojď ke mě dál,
kdo by se tebe a tvých čarovných sil bál,
mám tento meč kouzelný,
tím potrestám i tebe, to se ví.
Zlý čaroděj, když uviděl kouzelný meč tasit,
věděl, že už ho nemůže žádné kouzlo spasit,
tak co, zlý čaroději, co uděláš teď,
vydáš mi dívku s krásnými vlasy bez kouzel a hned?
Nebo mám na tebe tento kouzelný meč použít,
dám ti čas, aby jsi mi řekl, jestli chceš velký trest, nebo chceš žít,
čaroděj se krásné dívky vzdát nechtěl, avšak kouzelného meče se bojí,
žil tu na hradě s dívkou s krásnými vlasy dlouhá léta, co svět světem stojí.
Rozmýšlel dlouhou dobu proto přec,
nevím, věru nevím, to je vážná věc,
když nebudu dívku krásnou mít já,
nebudeš ji princi mít ani ty, čaroděj odvětil,
v tom se princ s mečem ohnal a do břicha mu kouzelný meč vryl.
Po zlém čaroději nebyla ani památka,
a jak se končí tato pohádka?
Princ s dívkou s nádhernými zlatými vlasy a s jeho sestrou ujížděli do dálky,
do království princezny Natálky,
tam všichni šťastně žili,
princ s krásnou dívkou se zasnoubili,
a díky holoubkovi to věděl celý svět,
rodiče se na dlouhou cestou za dívkou se zlatými vlasy vydaly hned,
byli rádi, že svou dceru neviděli naposled.
O ZLÉM DRAKOVI
V jednom nedalekém ve skále žil,
zlý tříhlavý drak Dobromil,
princezny se mu zachtělo jen,
vybral si tu nejkrásnější ze všech princezen.
Na zámku všichni tuze smutní byli,
co stane se jim, vůbec netušili,
že zrovna jejich princezna to bude,
věděli za nedlouho úplně všude.
Tak král po celém království vyhlásil,
zachránci veškeré bohatství a ruku princezny přislíbil,
princové se o záchranu princezny snažili ze všech sil,
bohužel nikdo z nich na draka nestačil.
Na všechny princové chrlil plameny zlý drak,
šli na něj šavlí, mečem, bodáky, nikdo nepochodil, je to tak,
a tak princové odcházeli z boje poražení, říkali si, že silnější snad už nikdo není.
Zlý drak velice rád byl,
že nade všemi princi zvítězil,
a vše silným dupotem a chrlením ohně oslavil,
že se mu zdařil jeho cíl.
Neznám již prince, který by si na mě troufl jen,
a odvedl si nejkrásnější ze všech princezen,
tebe draku nechci, jsi tuze zlý,
chceš jenom mě a bohatství.
Král s královnou si již nevěděli rady,
co dál máme dělat tady,
když na všechny prince zlý drak včil,
tak velice zle zakročil.
Až najednou se ve dveřích objevil,
princ, který silný, hbitý, a mrštný byl,
ten na draka zakročil.
Tak co, draku zlý, jsi opravdu takový,
jak se o Tobě všude vypráví?
Tak pojď, již vysvobodil jsem nejednu princeznu i vílu,
vyzkouším si tvoji sílu,
vidíš, jak hbitý, mrštný a silný jsem,
díky tomu všemu zachráním jednu z nejkrásnějších princezen.
Tak se stalo, co princ řekl drakovi včil,
a princeznu zachránil.
POHÁDKA O PŘÁTELSTVÍ
V jednom velkém domě,
bohatý a moudrý děda žil,
avšak nesplnilo se mu to, po čem dlouhá léta snil,
mít potomka, o kterého staral by se,
který by po něm zdědil vše.
Až jednoho dne zvonek zazvonil,
pošťák mu dopis dal, kde stálo,
že o jeho vnuka Dannyho se může postarat,
stalo se to, co si děda přál.
Když Danny přijel k jeho domu,
údivem nevěřil tomu,
na jak krásném místě se ocitl jen,
s velkým krásným domem, nádvořím, stájí, a nejedním zvířetem.
Uvnitř křišťálové lustry, obrazy,
postel s nebesy, mnoho hraček,
v kleci zpívající ptáček,
Danny velmi udiven byl,
úžasem ani nemluvil.
Dědečku, kde jsem se to ocitnul jen,
přeci u mě, pojď, jdeme spolu ven,
támhle je naše velká stáj,
a zde Ti ukáži náš borový háj,
a tu je můj věrný pes, co zná již zpaměti celý les.
Mě líbit bude se tu velice,
jsou tu koně, pes, králici či slepice,
jistě jsi po té dlouhé cestě unaven,
zítra je také den.
Danny se nemohl dočkat až ráno již bude,
aby mohl s dědou a psem chodit všude,
a až děda mu ukáže,
co kde se nachází, co kde roste, co kde je.
Danny tolik věcí nikdy před tím nepoznal,
děda se Dannymu být velmi chytrý zdál,
splnil Dannymu vše co chtěl,
vše, co mu na očích jen uviděl.
Co Dannymu koupit jako dar k Vánocům již nevěděl,
téměř skoro všechno měl,
zahrnut byl opravdu vším,
jak já si teď poradím.
A novinou pro dědu bylo,
že v té době se hříbě narodilo,
a na Štědrý den, jak si Danny přál,
krásné hříbě mu darem dal.
Danny velmi šťastný byl,
tomu by nikdy nevěřil,
že splní se mu jeho velký sen,
chodit na procházky a hrát si se svým hříbětem.
Děda byl velmi rád,
že má někoho, komu může vše odkázat,
na koho se může spolehnout jen,
že rozumět si bude s každým zvířetem.
STOLETÝ STAŘEC A HLUCHÝ PES
Stoletý stařec s jeho psem u krásného azurového moře celé roky žili,
spolu se každý den po ostrově procházeli a bavili,
oni tam zcela šťastni byli,
ani lodě či turisté tam nejezdili.
Jeho hluchý pes se Barnee jmenoval,
byl velice milý, přítulný, věrný, kdo by se ho bál,
celé dny jen po ostrově se stoletým starcem pobíhal,
s některými tamními zvířaty si tam hrál.
Potravy tam měli dost,
banány, ananas, kokosy, i pes si tam našel nejednu kost,
ryb plné moře bylo,
velmi se jim tam zalíbilo.
Barnee velkou radost měl,
když s ním stařec na velký výlet k laguně odešel,
tu krásu v životě nikde neviděl,
laguna tuze krásná byla, až oči přecházeli,
že žít tam budou nyvždy už oba věděli,
Barnee do laguny hned radostí skočil,
dvakrát, třikrát se tam dokola otočil.
Pojď Barnee, už musíme dál jít,
abychom celý ostrov poznali a věděli,
kde místa jsou krásná a kde je klid,
že cesta to byla dosti dlouhá, uznali.
Cestou narazili na hady i opice,
stoletý stařec se vylekal velice,
v té chvíli smekl se a do velké rokle sjel,
co tam najde, ještě nevěděl,
i Barnee za ním šel.
Staré rezavé letadlo a v něm velký poklad byl,
stařec se velmi podivil,
podívej Barnee velké štěstí máme,
co s tím vším teď uděláme?
To ještě velice mlád jsem byl,
když o tomto pokladu každý hovořil,
nejeden člověk o něm snil.
Zatím ho tu necháme s vše si zajistímet,o
abychom věděli, kam máme jít k pokladu každou neděli,
utratit to tu ani nestačíme.
Pojď Barnee dál půjdeme cestou spolu,
která vede nahoru i dolu,
a tak cestou šli dál,
kde nejeden indiánský totem u skal stál,
Barnee se vyděsil a stařec se také bál.
Když prošli místo celé,
přijali je místní indiáni zcela vřele,
jídlo i pití jim dali,
bavili se, tančili, spolu se smáli.
Indiáni ukázali jim místa skvělá,
uchváceni z nich byli velice,
ukázali jim, co vše se tam dělá,
začali si stavět obydlí, což travlo celé měsíce.
Lovit ryby všichni společně chodili,
poté si vyprávěli, co hezkého vše zažili,
pomáhali si každý den,
indiáni byli rádi, že jsou tam i Barnee se starcem.
O ROKYTCE S EMÁNKEM
V jednom malém domečku žili jen,
zlá macecha, otec a Rokytka s Emánkem,
tvrdě pracovat od mala museli každý den,
zlá macecha se krášlila zlatým náramkem.
A tak plynuly týdny celé,
jiné děti hráli si spolu skvěle,
jen Emánek s Rokytkou,
udřeni byli, sotva stáli na nohou.
Rokytko, tak už to nejde dál,
Emánek ji povídal,
a co dělat s tím chceš jen,
o půlnoci spolu odejdem.
Cesty různé klikaté to byly,
Rokytce se nelíbily,
avšak s Emánkem se nebála,
mnoho míst s ním poznala.
Emánek Rokytku povzbudil,
podívej, už tam budem včíl,
les hustý byl vedle skal,
poblíž domek stál.
Pojďte Emánku a Rokytko, pojďte dál,
kdo by se mě bál,
já najíst a pít Vám dám jen kolik chcete,
v nouzi u mě žít nebudete.
Co s Vámi dvěma udělám už vím,
pěkně si Vás vykrmím,
masa hodně z vás budu mít,
kocoura, hada, tím mohu nakrmit.
Rokytka a Emánek už dobře ví,
že to je čarodějnice z půlnočního království,
která vyhnána odtud byla,
když královna v té době dítě porodila.
Jistý plán Rokytko už mám,
je nebezpečný, to ti přísahám,
já řeknu ti o co jde, já ti to pošeptám.
Nemůžeme tu zůstat dál,
otec by se o nás bál,
určitě hledat nás již bude,
nejen u vody, v háji, ale všude.
Rokytko, teď tvař se, že velice přátelská jsi s čarodějnicí přec,
tady na ni čeká rozžhavená pec,
copak děti, co po mě žádáte jen,
aby si se na lopatu posadila, tak, jak ti ukážem.
Rokytko, pojď honem pryč,
lidí, dětí, čarodejnicí mnoho zakleto tu bylo,
tu zakletý pařez byl, tu zakletá tyč, tu zakletý strom,
všichni se radovali, Rokytce i Emánkovi se vše líbilo,
do domu udeřil hrom.
Děti volají tati, tati, podívej, jak se nám všechno zdařilo,
a začali se bavit o tom, co se jim cestou přihodilo,
cesta jim utekla velice,
do jejich domečku a rodné vesnice.
O VELKÉM STATKU
Na vršku jeden velký statek byl,
na Štědrý den se tam malý koníček narodil,
Jersey fue nombrado - Jersey jmenoval se,
lidem ukazoval se v celé kráse.
Statkář se statkářkou starali se každý den,
co však nevěděli, o koho se starat dřív jen,
un graň sueňo ha hecho realidad - splnil se jim velký sen,
starali se o koně, kozy, krávy, psy, kočky, slepise, husy,či kozu s kůzlátkem.
Práce měli víc než dost,
ayudó a los niňos a disfrutar - pomáhali i děti pro radost,
po práci jezdili na koních, či si užívali, ostatní
děti je sledovali zdáli.
Na statku měli vše, co chtěli jen,
dorty, pití, či husu s kuřetem,
ellos no querían nada de nadie - od nikoho nechtěli nic,
vydělávali o mnoho korun víc.
Na statku o všechna zvířata se dobře starali,
por otro lado - na druhé nedali,
s kytarou v ruce večer hráli a zpívali,
televizi nijak neznali.
Až jednoho dne náhodou,
llégo con todo el grupo - přijel zájezd s celou skupinou,
ti nadšeni velice byli,
hned si to tam oblíbili.
Rozneslo se nejen po celém kraji,
cómo diferentes animales toco allí - jak různá zvířata si tam hrají,
lidé jim záhy různé dary pro zvířata posílají,
a všude je dobře znají.
Všichni na statku se radovali,
jak hosté k nim jezdí z velké dáli,
comenzaron a cocinar y hornear más - tak začali péci a vařit více,
vydělali tak statisíce.
Už tak dovolit si mohli stáje krásné,
y un no invitado sueňa con soňar - až nejeden host údivem žasne,
co všechno budilo velkou pozornost,
zvířat tam stále přibývalo, měli jich tam dost.
Děti pást zvářata na louky chodili,
todos entretenidos - přitom se všichni bavili,
křičeli na sebe z jedné strany na druhou,
ostatní z dáli slyšeli jen hola hou.
Pak do města všichni jeli,
ve velkém utráceli,
zapatos, botas, comida, ropa - šaty, boty, jídlo, oblečení,
nad takový nákup není,
je to radost, potěšení.
Když přijeli všichni domů,
no podían creerlo - nemohli věřit tomu,
co vše si mohli po dlouhých letech dovolit,
nejen masa hodně a jak si mohou skvěle žít.
ČERVENÁ KARKULKA
Hezčího děvčátka snad neznal svět,
byla jak z růže květ,
všichni si ji oblíbili,
a velmi šťastné byli.
Babička červený čepeček ji udělala,
Červená Karkulka se jmenovala,
matka ji řekla ,,Karkulko" půjdeš k babičce,
abychom věděli, jhak se ji daří v její vesničce,
koláče jablíčka i med ji vem,
ale pamatuj, nesejdi z cesty, co širá bude zem.
Kde se vzal, tu se vzal,
ihned vlk se jí ptal,
cože to má v košíčku,
koláč, jablíčka a med pro moji babičku.
Slunce krásně svítí,
Karkulka trhá kvítí,
natrhala třešně, jablíčka i kopretiny,
vlkovi se sbíhají sliny.
Vlk zatím k babičce doběhnou stačil,
a na dveře zatlačil,
otevřel tlamu, babičku snědl jen,
nasadil si brýle, čepec s malým závojem.
Dlouho však vlk nečekal,
klepy, klep, Karkulko, vstup dál,
nesu Ti koláče jablíčka a med,
vlk se jen smál,
a vše si od Karkulky vzal.
Babičko, proč tak velké uši máš?
To abych tě lépe slyšela, tak se snaž,
a proč tak velké oči máš, ?
Abych tě lépe s brýlemi viděla,
vždyť už mě znáš.
A proč máš tak velkou pusu?
Abych tě mohgla lépe sníst,
už jsem snědla babičku i husu.
Kolem chaloupky myslivec jde,
a břicho vlkovi rozpáře,
poté vyskočila z břicha babička, husa i Karkulka jen,
a hned mají všichni krásný den.
O HADOVI
V dávných časech žil bohatý a vybíravý pán, kuchař mu chutného hada uvařil,
žil v domě s kuchařem a obsluhou zcela sám,
obsluha se pod pokličku podívat nesměla jen,
aby nezlákalo ji jídlo, které pánu kuchař připravil na ten
Obsluha ale ochutnala hada,
to však byla velká chyba a zrada,
co mu na to pán asi řekne jen,
že mu snědl hada, který byl pro něj upečen.
Co však nestalo jen,
na dvoře se bavily husy, kočky, slepice, koně, i pes,
a on jim rozuměl všem,
rozumět zvířatům by chtěla celá ves.
Sluha šel cestou dál,
a že zvířatům rozumí, si velice liboval,
na královském zámku bylo Boží dopuštění,
že ztratil se prsten královny, že tu není,
avšak kachna ho spolkla jen,
sluha byl poté za prsten odměněn.
Jel na koni dál po širé cestě jen,
ryby volaly o pomoc v ten okamžik, v ten den,
za pomoc ryby sluhovi poděkovali mnohokrát,
že mu vše jednoho dne vrátí nemusí se bát.
Pak pozor dal, aby mravence nepošlapal,
a jel rychle dál,
mravenci poděkovali,
že též sluhovi pomohou, až bude v dáli.
Poté pomohl malým ptáčátkům jen,
rodiče sluhovi poděkovali a slíbili pomoc v jeden den,
ptáčátka ještě létat neumí,
musí se to teprve naučit to se rozumí.
Jel širou cestou jen,
až uslyšel zprávu s trubačem,
že hledají mládence pro princeznu na ženění,
nad jiného mládence věru není.
Tři úkoly však splnit musí,
mládenec řekl, že to zkusí,
král hodil zlatý prsten do vody,
než, skončí noc, ať ho zase má,
mládenec rybu zavolal, ta prsten mu donesla,
a krásně se usmívá,
první úkol mládenec splněn má.
Druhý úkol, plné vědro prosa,
vysypal do trávy a zrníčko po zrníčku,
už nikdy neuvidím moji princezničku,
v tom mravenci mládenci přišli pomoci,
a vědro prosa měl plné do noci.
Princezna mládenci dala třetí úkol, najít jablko lásky,
kde mám takové jablko hledat, kdo mi radu dá,
kde mládenec takové jablko najít má?
Nezoufej, to jsme my,
které tě nyní zachrání,
netrvalo dlouho a jeden z havranů, měl královské jablko v zobáku jen,
mládenec byl velice spokojen,
za manželku si princeznu vzal,
a z mládence byl král.
O LOUPEŽNÍCÍCH A ZVÍŘÁTKÁCH
Jeden sedlák osla měl,
každý den nosil na hřbětě hromady pytlů jen,
ale už neměl sil tak, jak by chtěl,
a tak ho sedlák vyhnal ven.
V tom osel cestou psa potká a ptá se, co mu je,
pán mě vyhodil, už nemohu doběhnout za zajícem, či zaštěkat,
tak to zkrátka je,
tak pojď se mnou zpívat a tancovat do ráje.
Cestou potkají starého kocoura, ptají se ho, co tak naříkáš,
proč se tak ptáš?
Myš neumím chytit jen,
moje paní mě chce vyhnat ven.
Poté kohouta potkali,
co mu je, se ho hned zeptali,
každé ráno budil jsem všechna zvířata i lidi v domě,
ale aby mě kuchařka uvařila, není nic pro mě,
kohout ani chvíli neváhal, a šel s nimi dál.
Vešli do hustého lesa, kde přespali,
jeden na druhého dopustit nedali,
v tom spatřili světli jen,
divili se, kdo v domku bydlí celý den,
loupežníci pijí a jedí,
okolo stolu tam všichni sedí.
Osel zahýkal, pes zaštěkal, kocour zamňoukal a kohout zakokrhal,
aby všichni mohli jít dál,
osel zabubnoval kopýtkem na okno jen,
a rázem se sklo rozbilo a loupežníci se rozutekli všichni ven.
Zvířátka se za stůl posadili,
jedli, pili, hodovali,
osel si lehl pod okno, pes ke dveřím,
kocour k teplému ohništi a kohout na střechu vyletěl,
spali všichni, tak, jak kdo chtěl.
Loupežník se šel podívat do domečku jen,
byl ale velice překvapen,
kocour zamňoukal, zaprskal a ruku podrápal,
dveří už čekal pes, chytil ho za nohavici a čekal, co bude dál,
kohout zamával křídly a zakokrhal,
a každý z nich se mu smál.
Loupežník už na nic nečekal,
uháněl v širou dál,
v lese ostatním vyprávěl, co prožil,
co mu kdo udělal.
Zvířátkům se v novém domečku zalíbilo jen,
trávili tam každý den.
